Vyhľadávanie
Čeština
  • English
  • 正體中文
  • 简体中文
  • Deutsch
  • Español
  • Français
  • Magyar
  • 日本語
  • 한국어
  • Монгол хэл
  • Âu Lạc
  • български
  • Bahasa Melayu
  • فارسی
  • Português
  • Română
  • Bahasa Indonesia
  • ไทย
  • العربية
  • Čeština
  • ਪੰਜਾਬੀ
  • Русский
  • తెలుగు లిపి
  • हिन्दी
  • Polski
  • Italiano
  • Wikang Tagalog
  • Українська Мова
  • Ostatní
  • English
  • 正體中文
  • 简体中文
  • Deutsch
  • Español
  • Français
  • Magyar
  • 日本語
  • 한국어
  • Монгол хэл
  • Âu Lạc
  • български
  • Bahasa Melayu
  • فارسی
  • Português
  • Română
  • Bahasa Indonesia
  • ไทย
  • العربية
  • Čeština
  • ਪੰਜਾਬੀ
  • Русский
  • తెలుగు లిపి
  • हिन्दी
  • Polski
  • Italiano
  • Wikang Tagalog
  • Українська Мова
  • Ostatní
Název
Transcript
Nasleduje
 

Horlivý duch, který falešně prohlašuje, že je Maitreya Buddha, 6. část z 11

Podrobnosti
Stiahnuť Docx
Čítajte viac
Jak řekl Buddha, v tomto věku končící Dharmy mniši nejsou mnichy. Možná někteří nejsou skutečnými mnichy. Někteří nosí barevné jiāshā (Kāṣāya neboli mnišské roucho), přesně tak, jak řekl Buddha – že tito falešní mniši rádi nosí barevné jiāshās. Falešní mniši také jedí maso (zvířecích lidí) a pijí alkohol, hrají hazardní hry – to všechno takzvaní mniši dnes dělají. A obtěžují děti, obtěžují ženy a muže. Je to všude na internetu. Ach, kéž bych na to nikdy nepřišla. Ach, je to opravdu tak znepokojující. Kéž bych se to všechno nedozvěděla. Tohle všechno jsem nevěděla celá ta desetiletí, co jsem přišla plnit svou misi. A dokonce jsem nedávno slyšela, někde se psalo, že katoličtí mniši se dopouštějí více těch hříchů, obtěžují děti nebo uzavírají manželství se stejným pohlavím, obtěžují ženy, muže a podobně.

Říkala jsem, že buddhisté tohle nemají. Málokdy jsem to slyšela. Panebože, tak jsem se mýlila. Tak moc jsem se mýlila. Řekla jsem to proto, že buddhističtí mniši mají 250 přikázání, takže to není možné. Jsou tam velmi podrobně popsány nejrůznější morální zásady, které musíte dodržovat, takže buddhističtí mniši nemohli dělat žádné sexuální obtěžování nebo obtěžovat jiné věřící nebo jiné mnichy a mnišky. Panebože, tak jsem se mýlila. Moc jsem toho na internetu nepřečetla. Nikdy jsem to nechtěla dělat. Jen nedávno jsem se chtěla dozvědět něco o míru ve světě, a tak jsem to otevřela a celá Pandořina skříňka se vysypala, zřítila se dolů, vypadla celá. Kéž bych to všechno nemusela vědět. Opravdu mě to příliš znepokojilo. Zničilo to mé iluze. Četla jsem, že Buddha řekl, že Mara pošle své děti, aby byli mnichy a jeptiškami a použije všechny tyto druhy mnišských rouch a stylového oblečení, aby zničil Buddhovo učení.

„Když se Šákjamuni Buddha chystal vstoupit do nirvány, zavolal si krále démonů a přikázal mu: ‚Měl bys dodržovat pravidla. Od nynějška dodržuj pravidla. Neporušuj je.‘“ Král démonů odpověděl: ‚Chceš tedy, abych se řídil tvými pravidly? Dobře. Během konce věku tvé dharmy budu nosit tvůj oděv, jíst tvé jídlo a kálit do tvé misky na almužnu.‘“ Chtěl tím říci, že zničí dharmu zevnitř. Když to Buddha uslyšel, byl znepokojen. Rozplakal se a řekl: ‚Opravdu s tebou nemohu nic dělat. Tvá metoda je nejjedovatější, nejničivější.‘“ ~ Komentář Shurangama sútry ctihodného mistra Hsuan Hua (vegetarián)

A Buddha zvolal. Můj bože. Buddha je tak citlivý, tak milující, tak laskavý. Dokonce se rozplakal, když uviděl ženské kosti. Po smrti jsou ženské kosti černé, ne bílé jako kosti mužů, protože ženy mají měsíční ztrátu krve, mají děti a starají se o děti a manžela a domácnost a tak dále. Takže jejich těla nejsou tak zdravá. Po smrti všechny jejich kosti zčernají a Buddha plakal před velkou, obrovskou hromadou ženských kostí. Vidíte, jak je Buddha milující, laskavý a soucitný. Jak by si ho někdo, kdo Ho následuje, nemohl dostatečně vážit, aby dodržoval jeho učení a učil spravedlnosti, morálnímu jednání a dokonce i soucitu? V dnešní době téměř neslyším mnichy, kteří by mluvili o soucitu a snažili se učit své následovníky, aby zdůrazňovali lásku, kterou Buddha chce, aby si lidé uchovávali, živili, zráli v ní a žili v lásce.

Nyní jsem položila několik otázek týkajících se čtyř vět, které Svatí Cao Đài-ismu vyměřili na Huệ Bửu. „Proč jste mi to tedy řekli?“ zeptala jsem se. Říkali, že proto, že mám více prostředků, jak to zveřejnit pro Jejich celosvětové věřící, aby se o tom dozvěděli lidé ve světě, více než jen pro obyčejné věřící Cao Đài. Řekli mi, že vnitřní svět chce, aby to lidé věděli.

A pak jsem řekla: „Ale on mě předtím chválil. Možná je to chyba. Udělal chybu nebo něco takového?“ Odpověděli: „Ne, udělal to schválně.“ On „všechno překroutil, jen aby to vyhovovalo jeho touze, jeho nízkým ambicím“, ale on to všechno zaneřádil. Myslím, že nemá dost moudrosti. Chce mít jen titul, ale co by s ním pak stejně dělal pro svět? Celá ta desetiletí jen jedl a spal a nic moc nedělal, jen se spoléhal na Cao Đài-ismus, aby přežil a možná mluvil s lidmi zvenčí, aby mu přinášeli obětiny. A teď chce titul.

A tak jsem se zeptala: „Proč mě předtím chválil?“ Když jsem to viděla poprvé, pomyslela jsem si: „Ach, on je tak dobrý, moudrý člověk. Kdo to je?“ Ale neměla jsem čas si toho o něm moc zjišťovat. Později jsem tedy požádala své žáky, aby to zjistili, a oni mi řekli: „Ach, Huệ Bửu je jedním z médií v Cao Đài-ismu.“ A tehdy jsem se to dozvěděla. Řekla jsem: „Aha, on je Cao Đài; proč mě chválí? Měli by chválit své vlastní světce.“ Protože Cao Đài-ismus je velmi osvíceným náboženstvím. Symbolizuje ho oko uprostřed čela. To všichni víme. Je to třetí oko, Oko moudrosti, Oko duše.

Zakladatel Cao Đài-ismu viděl toto oko v jedné ze svých vizí, když byl na pláži oceánu. Ale není to tak, že by to viděl na pláži, jen byl v té době naladěn. I když viděl oceán před Sebou, byl už naladěn na vnitřní vyšší vnitřní svět, na Svaté a Mudrce, kteří mu ukázali vizi, ukázali mu nějaké učení prostřednictvím vize; to znamená, že zdůraznili, že lidé, věřící, by se měli soustředit na třetí oko, když meditují, chválí nebo uctívají. Třetí oko je totiž místem, na které byste se měli soustředit. To také učíme během zasvěcení metodou Quan Yin.

Tak jsem se zeptala: „Tak proč mě (Huệ Bửu) musel chválit? Za co?“ V té době jsem jeho spisy na internetu moc nečetla. Jen jednou jsem četla, že mě chválí a jakoby se mnou sympatizuje. Překvapilo mě to a dojalo. „Proč to musel udělat?“ zeptala jsem se. Jeho Veličenstvo král Cao Đài mi tehdy vlastně řekl: „Protože Huệ Bửu chce, aby Vaši žáci…“ Co přesně řekl, to jsem dala do uvozovek: „Protože Huệ Bửu chce, aby mu Vaši žáci důvěřovali, pak bude mít později více strategie, jak převzít Vaše poslání, které jste vybudovala potem a slzami. Tvrdil, že je dokonce Vašim dřívějším mistrem, a to v minulých životech, což je všechno falešné.“ To mi řekli všichni Svatí: „Ze stejného důvodu – protože chce převzít Vaše Poslání, které jste vybudovala celou Svou Láskou a Prací. A on to chce převzít, protože chce mít větší moc, větší slávu, více lidí, kteří se mu nabízejí.“

Tato událost mě přiměla vzpomenout si na jeden příběh z dětství. Bylo mi asi osm let; velmi, velmi mladá a ještě na základní škole. Samozřejmě jsem napsala nějaké básně. A jednou jsem napsala báseň, takovou jednostránkovou, ve které jsem použila všechny předměty ve škole, abych je vetknula do poezie. A bylo to velmi krásné a velmi přesné, velmi výstižné o škole, o všech předmětech, které se učíme, a o věcech, které se staly, nebo co řekl učitel a v jaké třídě a tak. Ale pak jsem to ztratila. Šla jsem si pro něco k sousedům a ztratila jsem to, protože jsem měla u sebe asi školní sešit a ten papír byl oddělený. Vzala jsem si jeden papír a tam jsem to napsala. A ztratila jsem ho. Vlastně jsem ani nevěděla, že jsem ho tam ztratila. Ale později jsem věděla, že jsem ho tam ztratila. Takže když jsem přišla domů, nemohla jsem to najít, nevěděla jsem, kde to mám hledat, takže to bylo v pořádku. Co mám dělat?

Jednoho dne jsem se k tomu sousedovi zase vrátila. Ten sousedův dům byl vlastně velmi milý. Měli tři děti, jednoho nejstaršího kluka, myslím, že už byl na střední škole, jednu prostřední holku a ještě jednu mladší holku. A náhodou jsem na stole toho chlapce uviděla svou báseň. Tak jsem mu řekla: „Aha, ty jsi ji našel. To je moje báseň. Můžu si ji teď vzít zpátky?“ A on se na mě přísně podíval, jako by mě chtěl vyděsit: „Ne! Je to moje báseň, ne tvoje.“ Řekla jsem: „Ne, ne, je to moje báseň. Vidíš, že jsem ji napsala já. Já ji znám.“ Řekl: „Ne, není tvoje. Přestaň to říkat.“ A já na to: „Ale je moje. Vidíš můj rukopis. Není to tvoje písmo.“ Řekl: „Ne, je to moje báseň. Teď se ztrať, nebo…“

Tvářil se velmi divoce. Byla jsem strašně vyděšená, a tak jsem odešla. Co jiného jsem mohla dělat? Vždyť to bylo moje písmo! Moje báseň. A on řekl, že je jeho. A později si ji vzal, aby za ni vyhrál cenu ve škole, protože to byla velmi dobrá školní báseň. Popisovala všechny předměty, které jsme se v hodinách učili, od nejnižšího až po nejvyšší na základní škole. A dodnes si na to vzpomínám, o čem to všechno bylo. Ale nepamatuji si z té básně ani jednu větu. Je navždy ztracená. A ten chlapec vyhrál cenu. Nevím, jakou cenu. Nejspíš jednu z těch dobrých literárních cen. Víte, teď je to velmi podobné. Pořád mě šikanují, i když už jsem dospělá.

Photo Caption: Kdo zde může říct, kdo je krásnější – zelený brouk nebo květina!

Stáhnout fotografii   

Zdieľajte
Zdieľať s
Vložiť
Spustit v čase
Stiahnuť
Mobil
Mobil
iPhone
Android
Sledujte v mobilnom prehliadači
GO
GO
Prompt
OK
Aplikácie
Naskenujte QR kód alebo si vyberte správny telefónny systém na stiahnutie
iPhone
Android