Vyhľadávanie
čeština
  • English
  • 正體中文
  • 简体中文
  • Deutsch
  • Español
  • Français
  • Magyar
  • 日本語
  • 한국어
  • Монгол хэл
  • Âu Lạc
  • български
  • bahasa Melayu
  • فارسی
  • Português
  • Română
  • Bahasa Indonesia
  • ไทย
  • العربية
  • čeština
  • ਪੰਜਾਬੀ
  • русский
  • తెలుగు లిపి
  • हिन्दी
  • polski
  • italiano
  • Wikang Tagalog
  • Українська Мова
  • Others
  • English
  • 正體中文
  • 简体中文
  • Deutsch
  • Español
  • Français
  • Magyar
  • 日本語
  • 한국어
  • Монгол хэл
  • Âu Lạc
  • български
  • bahasa Melayu
  • فارسی
  • Português
  • Română
  • Bahasa Indonesia
  • ไทย
  • العربية
  • čeština
  • ਪੰਜਾਬੀ
  • русский
  • తెలుగు లిపి
  • हिन्दी
  • polski
  • italiano
  • Wikang Tagalog
  • Українська Мова
  • Others
Název
Transcript
Nasleduje
 

Odhalení Krále války o válce a míru, 6. část ze 7

2024-06-24
Lecture Language:English
Podrobnosti
Stiahnuť Docx
Čítajte viac

Šla jsem se tedy schovat do jednoho auta z půjčovny. Jediné auto, které jsem si v té době mohla pronajmout, bylo, říkala jsem vám to, ruční řazení. Nikdy v životě jsem neřídila s řadicí pákou. […] ( Jak Mistyně poprvé v životě řídila na dálnici s řadicí pákou? Sledujte dál a dozvíte se to! )

Tak jsem se zeptala lidí, kteří se mnou stáli ve frontě: „Máte číslo na taxi, abych si mohla zavolat taxi?“ Takže jedna laskavá paní vystoupila z fronty a řekla: „Tamhle, tamhle je obchod. Uvnitř máte bezplatný telefon, abyste si mohla zavolat taxi.“ […] Dokonce mi ukázala, jak tím telefonem zavolat: „Jen to zvedněte a někdo s Vámi bude mluvit, a pak řekněte, že chcete taxi, a řekněte jim, kde jste, a oni přijedou.“ Také jsem nevěděla, kde jsem. Tak jsem řekla: „U obchodu.“ Oni řekli: „Máme tolik obchodů, jako je tento. Musíte mi tedy říct adresu.“ Požádala jsem tedy pracovníky obchodu, aby přišli a promluvili s (řidičem) taxíku. Byla jsem „cizí v egyptské zemi“. Tak mi pomohli a měla jsem taxi.

Později jsem měla hotelový pokoj, malý, ale levný. Šla jsem si vyměnit nějaké peníze, a pak jsem se cítila v bezpečí. Ale pak se mě hotel vyptával na tolik věcí – nejen na pas, ale i na řidičský průkaz – Bůh ví, že nemám. Pak kreditní kartu – nechtěla jsem ji dát, protože nebyla na mé jméno – vypůjčila jsem si ji. Och, můj život není až tak jednoduchý. Mysleli jste si, že ano – není. Už jsem si myslela, že můj život je jednoduchý – není. Takže jsem nemohla zůstat ani v tom hotelu, protože nejsem dostatečně „důvěryhodná“. Nevěří vaší tváři, vaší řeči, vašemu vzhledu – jakkoli něžně vypadáte, nebo jakkoli jemně hovoříte – věří vytištěné kreditní kartě. Například takhle. Takže jsem tam v tom hotelu nemohla zůstat. Musela jsem v noci odjet taxíkem, protože jsem nevěděla, co jiného udělat – v tu dobu už nebyly žádné obchody, žádné vlaky, žádné autobusy.

Jela jsem taxíkem z Londýna tam, kam jsem měla jet. Bylo to asi dvě hodiny cesty. Taxikář byl muslim. Řekl mi, že je muslim. Fajn, dobře. Tak jsem ho pozdravila ve jménu Alláha. Ale možná měl potíže se svou manželkou nebo doma něco takového; celou cestu se mnou mluvil velmi hrubě, z jakéhokoli důvodu – prostě mluvil hrubě. Ale pak, najednou změnil tón. Mluvil o tom, že kvůli alergii nechce jíst to a ono. Tak jsem řekla: „Ach, pak jste skoro vegan.“ Řekl: „Ne, nejsem vegan. Jím jen to a ono, protože to není alergické. Piju mandlové mléko a mléko bez laktózy.“ Řekla jsem: „Ach, já vím, já vím. Protože jsem veganka, piji to a to veganské mléko. Nepiji laktózové mléko.“

Když jsme se pak zastavili v obchodě, protože potřeboval natankovat auto, šla jsem dovnitř a koupila pro něj spoustu věcí, všechno veganské – sušenky, koláče a různé druhy veganského mléka na vyzkoušení. Pak na mě začal být zase hodně hrubý. Vytrhl mi všechny věci z rukou a hodil je zpátky do polic. Řekla jsem: „Ale proč? Zaplatím za to.“ Řekl: „Ne, ne, ne! Nechci! Nechci! Nechci!“ Byl tak hrubý. Musel mít nějaké potíže, tělesné nebo tak něco. Nebo možná bylo pozdě v noci a nebyl ochoten mě vzít tak daleko, ale musel, protože byl ve službě. Byl ve frontě, aby vzal zákazníky, takže musel. Celou dobu jsem se velmi omlouvala. Řekla jsem: „Promiňte, promiňte. Je pozdě v noci a já vám to vynahradím. Zaplatím více, než požádáte. Nedělejte si s tím starosti. Tady, nejprve si vezměte nějaké. Tady. 50 liber, jsou pro vás. Prosím, to je nejprve pro vás samotného. Později zaplatím víc. Dobrá?“ Pak řekl: „Ne, ne. Nechte si to. Pokud zaplatíte vše dohromady později – fajn.“

Nešlo mu o to brát peníze nebo se snažit udělat problém. V té době byl jen v nějakém problému. Potom jsem s ním mluvila o islámu, o něčem, co vím o hadísech a Koránu. Pak se mu to začalo líbit. Tak jsme byli v pohodě. Byli jsme přátelé do poslední chvíle. Pak jsem jela tam, kam jsem údajně měla jet. Pak jsem řekla: „Prosím, zastavte tady před tou veganskou restaurací. Potřebuji něco sníst.“ Také jsem nechtěla, aby věděl, kam se chystám dál. Často měním taxi uprostřed cesty, abych si zachovala svou bezpečnost. To je to, co si myslím. Beztak je to bezpečné, bezpečná země, ale vždy se snažím dbát zvýšené opatrnosti, protože často cestuji sama. Každopádně jsem šla do restaurace a objednala nějaké veganské jídlo, a pak jsem si zavolala taxíka a jela jsem na jiné místo.

Někdy prostě zastavím nahrávání a nahrávám znovu, takže se můj hlas vždycky neshoduje s předchozím hlasem. Doufám, že to divákům nevadí.

Důvodem, proč neustále měním taxíky, když musím jet taxíkem, je ten, že jsem k řidičům většinou velkorysá. Dám jim dobré, velmi štědré spropitné, nebo je pozvu na veganská jídla, která objednám z restaurace, a pak jim je dám, aby si je vzali s sebou. Pak vědí, že mám peníze. Tedy pro případ, měním taxi jen z bezpečnostních důvodů. Vždycky zastavím tam, kde je to bezpečné, a pak třeba jdu pěšky tam, kam chci jít, zastavím před hotelem, nebo z hotelu požádám další taxi, nového taxikáře, například. Je to jen opatření navíc, protože jsem na světě sama. A vy víte, že tento svět není pro každého dobrý a medový, a já se o sebe musím postarat.

Dříve jsem se vracela na Tchaj-wan (Formosu) nebo někdy někam jinam a předem lidem řekla, aby pro mě přijeli autem nebo tak něco. Ale později už jsem víc nechtěla. Protože, například, přijeli všichni Tchajwanci (Fomosané) a letiště bylo velmi přeplněné. Nechci rušit ostatní lidi při cestování. A už vůbec nechci, aby lidi nějakým způsobem blokovali ostatní. Přinesli sedanovou židli, pak mě posadili na tu židli a čtyři lidi mě nesli na ramenou – dva vepředu, dva vzadu – aby všichni ostatní viděli. Ach, můj Bože, to bylo opravdu něco náročného, a velmi jsem se styděla. Po nějaké době jsem se tedy neodvážila dát někomu vědět, že se vracím nebo vůbec někam jedu. Prostě jsem utekla.

Dokonce, když jsem jela na evropském turné – vzpomínáte si na evropské turné za války, na pozvání jedné z vašich sester, prosila mě, abych v té době přijela zastavit válku – jela jsem úplně sama se svým prostým zavazadlem. Neodvážila jsem se jet v některém z aut žáků nebo s nimi jet, či tak něco. Jela jsem úplně sama. Když jsem je viděla ke mně přicházet, okamžitě jsem běžela někam jinam. Takže jednou, pamatujete si, že jsem vám to říkala, ve Slovinsku už vůbec žádné taxíky nebyly. Všichni žáci mě viděli, protože si také přišli poslechnou mou přednášku na turné. Všude mě v té době následovali do různých zemí. Ale vždy jsem jela sama. Viděli mě a řekli: „Ach, Mistryně, Mistryně, pojďte sem, máme auto.“ Ne, neodvážila jsem se, protože by přišli všichni. Kdybych tam šla, zůstala tam, a čekala na jejich auto, pak by přišli i všichni ostatní. A na letišti by byl chaos.

Šla jsem se tedy schovat do jednoho auta z půjčovny. Jediné auto, které jsem si v té době mohla pronajmout, bylo, říkala jsem vám to, ruční řazení. Nikdy v životě jsem neřídila s řadicí pákou. Pro ten obchod to bylo na poslední chvíli. Muž byl tak dychtivý zavřít obchod, aby mohl jít domů. Jen mi řekl: „Udělejte tohle. Udělejte tamto. Udělejte tamto. Pak auto pojede.“ Řekla jsem: „Prosím, ne, nikdy jsem takové auto neřídila.“ Řekl: „Budete to umět.“ Jak? Protože v Evropě jsem viděla spoustu aut jen s řadící pákou. Takže to považoval za samozřejmé, že to znám, že se s ním chci jen pobavit, abych ho zdržela od toho, aby šel domů k ženě, k dětem a na večeři. Řekla jsem: „Ne, opravdu nevím. Prosím ukažte mi to.“ Řekl: „Budete vědět jak. Prostě to udělejte. Prostě jeďte. Sešlápnete plyn a sešlápnete…“ Dokonce jsem zapomněla, co mi řekl. Když mi teď řeknete, abych řídila s řadící pákou, už bych nevěděla jak.

Takže jsem v té době jela celou cestu z letiště do hlavního města a auto mnohokrát zastavilo. Musela jsem zastavit, napsat na velký papír a přilepit ho páskou na zadní sklo: „Nový řidič! Prosím, dávejte pozor!“ Pak lidé, kteří projížděli kolem mě, mně viděli „kachum, kachum“. Auto málem zastavilo nebo nechtělo jet. Stále se na mě dívali s přátelským úsměvem. Lidé tam byli tak laskaví, tak laskaví; chápali, jen se vyhýbali mému autu. Já jsem se neustále modlila: „Prosím, ať jede auto dál.“ Nevím jak – zastavilo, nastartovalo, zastavilo, nastartovalo, „kachum, kachum, kachum“, napůl zastavilo, napůl nastartovalo, to všechno… Přesto jsem dojela k jednomu z hotelů někde na té dálnici. Pak jsem šla dovnitř a nechala jsem hotelový personál, aby se postaral o auto, zavolal do té společnosti, ať si ho zítra nebo kdykoli vyzvednou. „Prosím, řekněte mi, jestli si do hlavního města mohu vzít taxi, Tak to všechno zařídili. Protože jsem potřebovala rychle jet, tím autem „kachum, kapom“ jsem už nemohla. Je to nebezpečné a zdržela bych se příliš dlouho. Protože v té době byla každé dva dny jedna přednáška v jedné zemi. Pamatujete si to? Každé dva dny jsem musela být v jiné zemi. Tak jsem si s tím autem nemohla jen tak hrát.

Naštěstí, Nebesa mě chránila, andělé mi pomohli, a nějak jsem se dostala do hotelu a zařídila to. A oni řekli: „Ach, je velmi drahé jet do hlavního města taxíkem.“ Řekla jsem: „Ne, ne, je mi to jedno. Prosím, prosím. Mám peníze na zaplacení.“ Samozřejmě, když jsem jela na cestu, připravila jsem se, měla jsem hotovost a také nějaké kreditní karty. Každopádně jsem řekla: „Nevadí, mám peníze.“ Proto musím vždy změnit taxi, kde je to možné, protože lidé by věděli, že mám peníze. Protože mě někdy nechtějí vzít. Obávají se, že je to příliš dlouhá vzdálenost a jestli mám peníze nebo ne. Jsem cizinka; Nejsem Evropanka. Takovéto věci. Je velmi těžké být na silnici sama a musíte se také chránit. Musíte lidi přesvědčit, že máte peníze na velkou vzdálenost. Teď si na to všechno vzpomínám. Je to jako hollywoodský příběh.

Photo Caption: Láskyplně ostatním představte to nejlepší, aby se cítili spokojení!

Stáhnout fotografii   

Sledujte viac
Všechny části  (6/7)
1
2024-06-19
7285 Zobrazenia
2
2024-06-20
3894 Zobrazenia
3
2024-06-21
3601 Zobrazenia
4
2024-06-22
3071 Zobrazenia
5
2024-06-23
2662 Zobrazenia
6
2024-06-24
2276 Zobrazenia
7
2024-06-25
2425 Zobrazenia
Zdieľajte
Zdieľať s
Vložiť
Spustit v čase
Stiahnuť
Mobil
Mobil
iPhone
Android
Sledujte v mobilnom prehliadači
GO
GO
Prompt
OK
Aplikácie
Naskenujte QR kód alebo si vyberte správny telefónny systém na stiahnutie
iPhone
Android